1 EUR = 4.3 PLN

Jeden z nejstarších národních parků v Evropě vznikl v roce 1932 a nachází se v centrální části Bělověžského pralesa, který je známý po celém světě díky svým rozsáhlým nedotčeným lesům a zubrům.

Bělověžský národní park je oblastí cenné přírody přísně chráněnou Polskem a Běloruskem a řadou mezinárodních organizací.

Bělověžský prales je biosférickou rezervací UNESCO zapsanou v roce 1979 na Seznam světového dědictví. v roce 1992 UNESCO rozšířilo statut objektu světového dědictví na východě přiléhající část běloruský národního parku Białowieżskaja Puszcza. Tímto způsobem vznikl jedno ze sedmi na světě a tří v Evropě chráněných objektů světového dědictví ležících na obou stranách státní hranice. Plocha celého pralesa překračuje 150 tisíc hektarů (z čehož je v Polsku 62 tisíc hektarů), vlastní přísně chráněné rezervace jsou mnohem menší.

Bělověžský prales představuje pozůstatek bývalých pralesů: Bělověžského, Ladzkého, Świsłockého a Szereszewského. Komplex lesů leží téměř na rozvodí Visly a Němenu, nejsou zde proto žádná jezera a tečou zde pouze malé řeky. V pralese pramení řeka Orłówka a nejcennější oblast parku leží na soutoku řeky Hwoźné a Narewky.

Vnitřní část pralesa je nejlépe zachovaným přírodním listnatým a smíšeným lesem evropských nížin. Největší plochu zaujímají dubohabrové lužní lesy. Na pravidelně zaplavovaných nivách rostou lužní lesy nebo olše, na suchých místech rostou bory, smrkové nebo smíšené lesy. Zvláště cenné jsou plně vzrostlé habřiny.

Mezi mnoha vlastnostmi přírodního prostředí, které umožňují, že prales může být domovem mnoha tisíc druhů rostlin a zvířat je jeden faktor, jehož existenci laik běžně nedoceňuje. Charakteristickou vlastností Bělověžského národního parku je velké množství tzv. mrtvého dřeva, neboli mrtvých stromů, klestu a spadaného listí. V hospodářském lese je často i toto dřevo zužitkováno nebo odstraněno. Zde však, v oblasti přísné ochrany, tvoří mrtvá dřevní hmota až 25% objemu všech stromů. Mrtvé dřevo je domovem pro nespočítané množství druhů hub, plísní, bakterií a hmyzu. Mnoho z těchto druhů je ohroženo vyhynutím. Dobrým příkladem je v Evropě výjimečně vzácný krasec Buprestis splendens a brouk Pytho kolwensis.

Symbolem Bělověžského pralesa je však zubr. Právě v tomto parku bych tento druh zachráněn před vyhynutím. V 18. století byli zubři téměř do posledního kusu vystřílení během lovů tehdejších panovníků a pytláků. Záhuba přišla po 1. světové válce, kdy bandy demobilizovaných a demoralizovaných vojáků pytlačily v nechráněném Bělověžském pralese. V roce 1919 byl v pralese zabil poslední zubr. V roce 1925 padl také poslední zubr kavkazský (Bison bonasus caucasicus), trochu menší než je nížinný bizon evropský. Do Bělověže byli přivezeni jedinci ze zoologických zahrad a zpočátku byli chováni jako dobytek na samostatném nádvoří. Teprve po válce, v roce 1952, byly první kusy vypuštěny do volné přírody. V současné době žije na území Polska kolem 400 zubrů a v Bělověži na 300 zvířat. Na celém světě je pouze 3000 exemplářů tohoto druhu a každý z nich měl předky pocházejí z Bělověže.

Je obtížné si vzít zubra domů na památku, můžete si však vzít něco jiného, místního. Touto příruční památkou je samozřejmě Zubovka (Żubrówka), známá také jako Bison Vodka, Зубровка, Wisentvodka, Zubrivka nebo Grasovka. Jedná se o destilát z žita smíchaný s vývarem z tomkovice vonné Hierochloe odorata. Hierochloe odorata je také nazývanou lidově žubrovka, protože preferuje stejná místa jako zubři. Každá originální láhev Żubrówky obsahuje jedno stéblo této rostliny a jedná se s určitostí o travinu pocházející z palouků v Bělověžském pralese.

NAPLÁNUJTE SI TRASU

Naplánujte si výlet
Počet osob?
1
Na jak dlouho?
2 dní
Zapište se k odběru našeho newsletteru